Pathfinder Praha Eleint 1387 XVI

Zápisník Hanuha, hraničáře Vysokého lesa a posledního z přeživších masakru u Rudých vod

Večer před odchodem z Citadely jsem byl trochu nervózní. Ani Elemer nebyl úplně ve své kůži. Trochu hloupě cestoval mezi dvěma zdmi, až se nakonec uvelebil vedle mé nohy. Snad se z něj povede vychovat důstojného společníka.

Zabrali jsme nám určený dům vedle Daniela a téměř všichni už hluboce spali. Měl bych Elen říct, že to chrápání jí vážně nesluší, nikdy se takhle nevdá.
Na druhou stranu ten podivín Akilzon, který nám byl vnucen jako společník, by ji bral hned.....Ráno jsem dokonce zjistil, že se k ní večer chtěl vloupat přes okno, ale spustil alarmové kouzlo, které na něj Elen nastražila. Cheche.
Druhý den ráno jsme se nakonec rozhodli, že pojedeme bez něj, Aranthar se v noci vytratil bůhvíkam, měl jsem dojem, že jsem ho viděl v jedný uličce s nějakou postarší trpaslicí, když jsme opouštěli Citadelu.

Jak jsme vylezli z Adbaru, ovalil nás studený vichr a nehostinná skaliska, mezi kterými se klikatila cesta dolů, k Chladnému lesu. Odsud byl velmi dobrý výhled na severní štíty Netherilských hor a měl jsem pocit, že vidím i obrysy Hřbetu světa. Nastal však čas sestoupit dolů a pátrat v Chladném údolí.
Cestou jsme potkali karavany, které přišli právě z údolí a nebývale vysoký počet stráží, které je doprovázeli, nevěstil nic dobrého. Dověděli jsme se místo nejčastějších přepadů karavan, taky to, že náklad je vždy ukraden a doprovod pobit.

Na okraj lesa jsme dorazili pozdě odpoledne a raději jsme tábor rozbili v menší průrvě v zemi, kde bylo krytí ze všech stran. Druhý den ráno nastal čas prozkoumat zničené karavany. Objevil jsem pár stop velkých humanoidů – možná půlobrů, obrů nebo gobrů.....nevím, nebyl jsem si jist, stopy byly příliš staré.

Nezůstala jiná možnost než se ponořit do lesa, kde byla větší šance stopy objevit - brzy se na nás usmálo štěstí – objevil jsem dalších několik párů a vedly na sever. Po pár dlouhých hodinách mordování se v těžkém a promáčeném terénu do nás vrazila banda uthgardských barbarů, válečník Jhodarr nás varoval před zlobry a jinými nestvůrami žijícími v nedaleké starobylé pevnůstce a zároveň nám řekl, že to nejspíše oni přepadávají karavany směřující do Citadely Adbar. Skupina pak vyrazila na východ.

A podivná setkání nebyla u konce – dohonil nás vyšší zrzek v tmavé kápi se zářivé žlutýma očima, který se dožadoval ochrany – zanedlouho z něj vylezlo, že patřil k Černé síti, Zhentarimům a nyní je před nimi na útěku, protože se pokusil něco vzácného ukrást, nás uviděl jen náhodou, jak míříme do lesa. Protože bez Aranthara nám jedna ruka chyběla a človíček byl zběhlý v magickém umění, souhlasili jsme, aby se k nám přidal.

Vítání s dočasným společníkem však nebylo dlouhé – přerušil jej kopcový obr a 3 obrovští šedí vlci, kteří se odnikud vynořili asi 200-300 stop od nás a rázovali přímo k nám. Každý se najednou chtěl skrýt někam hluboko pod zem, ale snaha o schování dopadla bídně – teda kromě Amadea (nové posily - čaroděje), který se promptně zneviditelnil - silně mi tím připomněl Merelorna.
Naštěstí pro nás se obr i vlci otočili prudce na západ a začali stíhat bandu uthgardských. Pokračovali jsme tedy v určeném směru a zanedlouho dorazili k pevnůstce, přesně jak popisoval Jhodarr.

Okolí bylo poměrně tiché, pouze před dvojitými vstupními dveřmi stála dvojice hobgoblinů a pomalu usínala na stráži. Pevnůstka byla ze žlutavěbílého kamene, hodně zchátralá, ale funkční. Po obhlídce jsme se rozhodli vyšplhat s pomocí Elen do druhého patra, odkud by šlo pomalu infiltrovat pevnost a zjistit, jak se věci mají.

V druhém patře jsme se opatrně rozhlíželi, nejdříve jsme chtěli prozkoumat schodiště a věže. Až když jsme dorazili na vrchol pevnůstky, narazili jsme prvně na hlídku – 2 hobgoblině s obouručními meči. Nic, co by nedokázalo vyřešit jednou kouzlo Sádlo – i když Elenin zvyk se v každé chvíli házet na zeď nebo strop už mi začíná lézt na nervy.
Začali jsme tedy s obhlídkou 2. a 3.patra a objevili větší část nákladu karavan. Později jsme narazili na něco jako strážnici, ale vlastní hloupostí jsme nechali hobgobliny utéct , za čež se nám odvděčili svoláním posil ze široka-daleka. Po krátké poradě jsme se rozhodli bránit jedno z točitých schodišť v severozápadní věži. Kromě hobgoblinů dorazili však i podovní zlobři, kteří nás málem pozabíjeli svými kozelnými zbraněmi, když z věže v krátkém čase udělali udírnu a hromosvod. Na jejich zbraních a na tělech hobgoblinů jsme objevili tetování, které nápadně připomínalo znak Asmodea, Pána Devíti Pekel.
Po hojení ran (a obligátním okrádání mrtvých) jsme vyrazili na další průzkum a nalezli mnoho dalších místností s lupem z karavan. Až na přízemí jsme však objevili vládce pevnosti, který zde čekal se svými pohůnky (zlobry a hobgobliny), aby nás ponížil.
Nevyšlo to však dle jeho představ, protože když se dostal k Branovi na dosah, ten propíchnul jak jeho, tak i vedle stojícího hobgoblina a udělal tak s kouzelníkem krátký proces. Domnívajíce, že nás tedy čeká lehké vítězství, zaútočili jsme.

A to byla chyba.

Poznali jsme to, když Brana utlokli zuřiví zlobři až téměř k smrti a bezvládně ležel na zemi, a když mi potom málem rozdrtili Elemera, byl jsem vzteky bez sebe. Následovala Elen, kterou zlobr pronásledoval do místnosti a lehce jí při útoku masivním dřevěným kyjem *pohladil* hlavu. Nakonec jsem zbyl jenom já a Amadeus, ale tehdy se na mě konečně usmálo štěstí, když jsem tu potvoru šťastně zasáhnul štítem, rozdrtil jí průdušnici a udusila se.

Když jsme se vzpamatovali, zajímalo všechny, co tady vlastně ten kouzelník a zlobři plánovali. Na stolech a v dalších místnostech jsme objevili plány útoků, přesné trasy a časové harmonogramy karavan a zakreslené cesty hlídek z Citadely společně s počty. Někdo si tady dal záležet, aby opravdu větší část karavan nedorazila na místo určení. A objevili jsme ještě jeden dokument, který byl sice psaný zvláštní řečí (Amadeus říkal něco o ďáblech) a přímo byl podepsaný Valenem Jitrobrilem a odkazoval se na Rudé mágy, Sundabar a nějaké oběti.

Spokojeni, že jsme opět našli stopu našeho známého, prohledali jsme zbytek pevnůstky a až na podivný železný klíč jsme už nic nenašli. Po schodech jsme tedy sestoupili do sklepení pevnosti, kterou někdo proměnil v cely a mučírnu – nikomu jsme nemohli pomoct, všichni byli již nějakou dobu mrtví, zmrzačeni – muži, ženy i děti.....

Po troše hledání a dávce štěstí jsme za závaly objevili i dveře, do kterých pasoval nalezený prazvláštní klíč. Tak jsme se dostali do nějaké svatyně, které vévodil obousměrný kruh teleportační a transportační magie do Nižších sfér, s naší magií jsme ho ale nemohli vůbec uzavřít. Dál jsme objevili sochu velice podivného tvora, a Elen se musela velmi přemáhat, aby mu nevyrvala ty smaragdy, které měl místo očí.
V další části jsme objevili skupinku zombie, které se chvíli (ne)úspěšně snažil Amadeus ukecat, ale pak pochopil, že na tyto to platit nebude. Naštěstí nám pomohla bariéra, která nepustila zombie dál, než na pár stop a po chvilce se rozpadli v prach.

Bylo načase informovat Strážce tradic, skrz prsteny jsme požádali o pomoc Rorana Kamenokladivo, který záhy vyslal na naše místo skoro 70 válečníků a menší oddíl neofytů a knězů, jenž měli za úkol zničit portál.
Velitel oddílu nás nějak v oblibě neměl (nejspíše proto, že jsme dokázali během 3 dnů to, co on nedokázal za 3 týdny) a dal nám tu nejhorší místnost v pevnůstce na přespání. Na jeho velkou smůlu jsme ve falešné kamenné dlažbě objevili truhlici téměř s 1500 zlaťáky a pár magickými předměty.
Druhý den ráno nás propustil s tím, že o svoji odměnu se máme hlásit v Citadele, ráno nám rovněž odpadli samy od sebe prsteny - na to si rozhodně stěžovat nemůžu. Čeká nás ale ještě zdvořilostní návštěva svatyně Shiallie, od místa nejsme dále než ½ den cesty.

Vydali jsme se tedy dál na sever, hlouběji do lesa, vstříc neznámu a obloha nám na cestu slibovala pěknou vánici a sněhovou nadílku.